Studnice

Co je to smrt?

Jako je tělo bez ducha mrtvé… (Jk 2:26)
Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (Zj 20:14)

„Ten projekt je úplně mrtvý,“ říkáme, když se dříve snad živé a kvetoucí činnosti již nikdo nevěnuje, a ta je ponechána sama sobě a tichému zapomnění. „Je tam mrtvo,“ prohlásí člověk, když jde zjistit, zdali v tom domě někdo je, a nikoho nenalezne. „Je mrtev,“ šeptají občas s bledou tváří lékaři, když vidí, že život navždy vyprchal z jejich pacienta.

Ale co je to smrt? Co se v tu chvíli s člověkem děje? Končí snad, aby se rozplynul v nicotě, a vše, co byl, se stalo jen pouhou vzpomínkou? Povíme si tedy nejprve něco o tom jak je člověk stvořen, co je to (první) smrt, co je to život, a co je to druhá smrt.

1. Jak je člověk stvořen

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2:7)
Můj duch, můj, Danielův, byl uvnitř své schránky zmatený a vidění, která mi prošla hlavou, mě naplnila hrůzou. (Da 7:15)

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem.“ Ale člověka Bůh netvořil z ničeho, jako to dělal s jinými věcmi na počátku, ale vzal si ku pomoci materiály, které již dokončil.

Jmenovitě prach země, ze kterého vytvořil člověku tělo, a když to bylo hotové a dokončené, vdechl mu do chřípí dech života. Až tehdy člověk ožil, dříve byl jenom kusem masa, krásně utkaný, nádherně seskládaný do ohromujícího celku, ale přeci jen pouhý kus masa.

Vidíme zde tedy, že člověk má jednak svou fyzickou část, tu viditelnou, tělo z masa a kostí, a pak ještě část duchovní, duši, kterou mu vdechl Bůh. Ano, je to právě díky této duši, že člověk je schopen myslet, uvažovat, cítit, ba, dokonce i milovat. Nic z toho nejsou, a ani nemohou být vlastnosti hmoty o nic víc, než můžete mít laskavou ledvinu, smutné plíce, radostný počítač, nebo milující střeva.

Člověk tedy, kromě těla které vidíme, má i duši kterou nevidíme, však přesto by bez ní nebyl člověkem, ale jen pouhým kusem masa, ničím víc.

Jak si to můžeme představit?

Inu, Bible mi říká, že tělo je jako schránka, a na jiném místě, že je jako stan pozemského žití, který jednou bude složen. Příbytek, místo, kde naše duše může odpočinout, který je vyroben přímo pro ni – a světe div se – kde je jí také nejlépe.

Já osobně bydlím v bytě. Ten má stěny, střechu, okna, dveře, a uvnitř je zabydlený. Bydlím v něm proto, že je to pro mne příjemné, kdybych ho neměl, budu vystavený mnoha nepříznivým vnějším vlivům, mimo jiné by mi asi občas pršelo na hlavu. Protože v tom bytě bydlím, také v něm uklízím, a vůbec si ho udržuji jakžtakž v pořádku, to aby se v něm dalo spokojeně přebývat.

Když tento příměr použijeme na naši duši a tělo, tak ona právě tak přebývá v našem těle, a dává mu život. Naše oči mohou být něco jako okna v mém bytě, je jimi vidět ven, a uši mohou být jako dveře, kterými vpouštíme návštěvníky dovnitř. Neboť bydlíme až ve třetím patře, máme u dveří jakýsi telefonek, skrze který můžeme hovořit s těmi, kdo nás chtějí v našem bytě navštívit, a podobně tak i naše duše přebývající v těle může skrze naše ústa hovořit.

Co si musíme uvědomit, je několik věcí, Za prvé, tělo bez ducha je mrtvé, je k ničemu, ale o tom dále. Za druhé, duši je nejlépe v těle, Bůh nás tak stvořil, a právě tak jako mně by nebylo dvakrát dobře, kdybych měl spát někde na dešti a větru, stejně tak je tělo tím nejlepším příbytkem pro duši. Za třetí, Bůh to tak stvořil, a bude celou věc respektovat. On nebude vcházet jinudy, než dveřmi, bude-li pozván, vejde, nebude-li, není to zloděj, který by se vlamoval přes zeď.

2. Co je to (první) smrt

Jako je tělo bez ducha mrtvé… (Jk 2:26)

Schválně píšu „první“ smrt, protože je tu ještě druhá. Co si někdy myslíme o smrti?

„Je to konec,“ říkávají lidé, „prostě usneš, a už nebudeš nic cítit, nic vnímat, bude konec tvému myšlení, konec s tlukotem tvého srdce, láska, kterou jsi kdy prožíval a snad i dával, bude jen minulostí, která dříve nebo později odejde do zapomnění.“

Křesťan by měl samozřejmě vědět, že tomu tak není, vždyť „jestliže máme naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejbídnější ze všech lidí“ a „jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše víra marná“. Ale co se děje, když lidé řeknou to tiché a mnohdy beznadějné slovo „zemřel“?

Podíváme se tedy na náš byt. Představme si, že bych se odtud odstěhoval na nějaké jiné místo, a již ve svém zamilovaném místě nepřebýval. A když připustíme, že se na mé místo nenastěhuje nikdo jiný, copak se asi stane?

Nejprve se začne všude po policích usazovat prach jako první znamení, že něco není jak by mělo být. Do měsíce zahynou všechna kvítka, která jsme zde pěstovali, a v průběhu let a možná i staletí bude celý byt chátrat, skříně se stanou zpuchřelými, knihy se budou rozpadat, začne zatékat střechou a i zdi již nebudou to, co bývaly. Pak, za několik staletí, najde-li nějaký náhodný pocestný můj dům, řekne si: „Co je to tady za ruiny?“

Smrt.

Náhle, v jeden okamžik, z toho domu odešel život, a již se nevrátil. Kdo ho tedy bude udržovat? Kdo se o něj bude starat? Vždyť to již není k ničemu dobré. Dům nepřestal existovat, nerozpadl se ihned v prach ani neodešel do nicoty, ale život, který v něm byl, je pryč.

Právě tak se na konci lidského života sebere lidský duch, a opustí příbytek, který obýval po celou dobu svého života pod sluncem. A „prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal“ (Kaz 12:7).

K čemu je tu nyní lidské tělo? Na co je ještě třeba? Kdo ho bude nyní udržovat, a dávat mu život? Vždyť duch, který dával tělu život, ba, sám byl tím životem pro tělo, je pryč.

Nedivme se tedy tomu, co se děje, že jako ten dům, i to tělo začne rychle chátrat, rozpadat se, a navrací se zpět do prachu, ze kterého vzešlo, že to dobré, to uspořádané, očím milé a nádherné, co jsme obdivovali, a z čeho jsme se těšili, odchází, a ztrácí se jako ranní mlha.

Proč odešel?

Inu, protože Všemohoucí uložil lidem smrt jako odplatu za hřích. Nemyslete si, že lidský duch tohle místečko opouští nějak rád, každý z vás dobře ví, jak moc člověk lpí na životě, jak je mu vzácné přebývat v tomhle pozemském stánku. Ale skrze hřích vešla do světa smrt, a ustanovila vládu nad celým lidským pokolením. A tak se na Zemi rodí lidé, kteří jsou již odsouzeni na smrt. Někdo dříve a někdo později, ale všichni se nakonec musí setkat s touhle tichou dámou, kterou před věky vetkal Všemohoucí do našeho těla jako odplatu za neposlušnost a vzpouru.

Ano, po sedmdesáti letech života, jsme-li při síle, tak osmdesáti, propadne náš příbytek zkáze. A jako když člověk utíká z hořícího domu, nebo opouští ruiny, ve kterých už nemá smysl přebývat, tak se lidský duch navrací k Bohu, který jej dal.

To je ta první smrt.

3. Co je to život

Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:6)
Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. (Jan 5:26)

Špatná otázka, že? Měli bychom se raději ptát „kdo je to život“? Život pro dům znamenají totiž lidé, kteří v něm bydlí. Bez nich je dům mrtvý. Život pro tělo je duch, který v něm přebývá, a bez něj se tělo navrací v prach. Bez života se vše to dobré, co kdy bylo jak v domě, tak v těle, rozpadá.

A když oloupeme tuhle cibuli ještě o jeden plátek až k jádru, zjistíme, že i naše duše potřebuje život. Ač je to mnohdy nestravitelné pro lidskou pýchu, Bůh nám nedal, abychom měli život sami v sobě. Jsme stvoření jako závislé bytosti, a náš život je a musí být v Bohu.

Tak jako se tedy člověk stará o byt, udržuje jej a přebývá v něm, a jako se duch stará o tělo, aby mělo život, právě tak se Bůh hodlá starat o duši těch, kteří mu otevřou její vrátka. Přebývá v nás, udělá si u nás svůj příbytek, a ten zvelebuje a udržuje. Bez něj je duše mrtvá, a co to je popíšu v posledním oddílku.

Cibule už další vrstvu nemá, dostali jsme se až na konec. Život pro duši je Ježíš Kristus skrze svého Ducha, a On má život sám v sobě, nepotřebuje ještě někoho dalšího, aby mu život dodával. Což ovšem také znamená, že Bůh nemůže zemřít, On to totiž neumí.

4. Co je to druhá smrt

Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (Zj 20:14)

Druhá smrt je tedy smrt duše. Ne smrt v tom smyslu, jak si ji my západní materialisté představujeme, a to konec existence, ale smrt jako oddělení od zdroje života, od Boha.

„No a co je na tom tak strašného?“ řekne si kovaný ateista. „Vydržel jsem to tu bez něj doteď, a bylo mi dobře, vydržím to i potom.“

Jak myslíš. Pojď se ovšem se mnou podívat i na druhou smrt, ať víš, o čem mluvíš.

Když zemře tělo, je odděleno od ducha, zdroje života, a vše, co je v něm dobré, se začne nemilosrdně rozkládat.

Když zemře duše, je oddělena od svého zdroje života, od Boha, a i v ní se začne rozkládat to, co je dobré. Pryč tedy odchází láska, vyprchává jako pára nad hrncem, a zůstává jen pouhá lhostejnost. Radost je jen stínem, který za chvíli zmizí, věrnost nenalezneš v srdci svém, ani v cizím, lidé budou nenávidějící, samolibí, zlí, sobečtí až do krajnosti, hle, v celé duši nebude nakonec k nalezení jediná jiskřička naděje, ani kousíček lásky, žádná tichost, nic.

Vše, co bylo dobré, se rozpadá, a nyní již tu není Bůh, který by řekl „dost“! Nyní již tu není Bůh, který by se smilovával, a který by to vše dal. Neboť i když také nyní na Zemi můžeme vidět rozklad, ještě stále zde „to světlo svítí“, a Bůh se ještě stále sklání k lidem, dává jim život, a těm, kdo chtějí, ho dává v hojnosti.

Tak se tedy podívej kolem sebe, jak se rozkládá společnost, jak jsou lidé čím dál tím chladnější, každý se stará o sebe, je zlý, nepřející, toužící urvat vše jen pro sebe. Pravou, všechno překonávající lásku není téměř možné nalézt, a věrnost, ta již skoro vymizela.

Vše, co je dobré, vše, co máme tak rádi, co tak rádi vidíme u lidí, a co je nám tak příjemné, odchází do zapomnění, a my si říkáme zdali to vůbec kdy mohlo být jiné, jestlipak byly i doby, kdy člověk neměl svůj dům za svůj hrad, doby, kdy rodiče milovali děti a děti rodiče, a kdy přátelé byli věrní až do konce života.

Vše tohle vezmi, a uvědom si, že tam, v tom ohnivém jezeře, tohle vše bude pokračovat na věky věků. I ta poslední jiskřička naděje bude uhašena, poslední pramínek lásky jednou vyschne, poslední záblesk radosti se jednoho dne ztratí, a poslední přítel člověka nakonec opustí.

„Kdy to skončí?“ bude tehdy člověk sténat.

„Na věky věků,“ bude mu šeptat jezero plamene, do kterého byl uvržen.

„Hle, duše je věčná, nemůže být zničena, a Bůh ji zpět nechce,“ bude v onen den sevřeně říkat člověku jeho svědomí, právě to svědomí, které za svého života tolikrát umlčel, potlačil, a zaházel hromadou marnosti.

Závěr

Neboť jako je dům bez lidí mrtvý, a jako je mrtvé tělo bez ducha, tak je také duše bez Boha mrtvá, oddělená od zdroje svého života, a hle, vše dobré, co v ní kdy bylo, se stává jen vzpomínkou a minulostí.

Ale ti, kdo mají svůj život v Kristu Ježíši, budou žít na věky věků v přítomnosti toho, kterého si zamilovali, a On jim dá život, a dá jim ho v hojnosti, a všechny strachy, bolesti, trápení, i marnost se jim stanou jen vzpomínkou a minulostí.

Na věky věků.