Tue 20. 2. 2007

Motivy

Motivy

„Pane, poslouchat tě je už tak strašně těžké, ale chtít po mně ještě správné motivy, to už je úplně nemožné! To proti mně ještě hledáš další záminky?“ (zoufalý výkřik anonymního křesťana)
Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (J 4:23)

„My uctíváme Boha na této hoře, ale vy zase říkáte, že prý je to lepší v Jeruzalémě,“ ptala se onoho dne jedna samařská žena Ježíše. Tak jak to tedy je, muselo jí šrotovat v hlavě, je správně tady na té hoře, nebo v tom jejich vyumělkovaném chrámě. Pak nejspíš tradice zvítězila. Bůh přeci stvořil Zemi, bude mít radši přírodu, stejně to nakonec bude lepší na té naší hoře. Ale otázka zůstala položená. Kdepak se to uctívání líbí Bohu? Má On na to vlastní názor, jakpak by ho měli ti maličcí tvorečkové chodící po tváři Země uctívat? Jak by se k Němu měli přibližovat? Jak se k Němu mají chovat?

Zdá se, že ano. „V Duchu a v pravdě,“ zní odpověď z úst nejpovolanějších, „tak se má Bůh uctívat.“ Co to ale znamená? A jak se to dělá? Podívali bychom se tedy blíže na to, co to znamená uctívat Boha v Duchu, v pravdě, a jak toho Bůh chce dosáhnout.

1. Co to znamená „uctívat v Duchu“

Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Ř 8:15)

Otázka první zní „v jakém Duchu“. Ono jich totiž může být víc. Tak třeba takový duch otroctví. Jak se projevuje? Inu, jak se chovali otroci? Otrok byl někdo, kdo byl vydán na milost a nemilost svému pánu. Pracoval, ale výsledek jeho práce shrábl pán. Namáhal se, ale žádná jeho práce mu nemohla přinést zalíbení jeho pána. Byl otrok. Pracoval, ale žádný skutek mu nezaručil, že jeho pán se na něho bude dívat se zalíbením, že mu bude přátelsky nakloněn, že by mu snad dal i více, než jen nuzný oděv a stravu, kterou mu byl povinen.

Jak se takový duch otroctví projevuje v křesťanství? „Pane, co ještě mám udělat, abych se ti líbil. Já si nejsem jistý, zda se ti líbím, vlastně když se podívám na svůj život, říkám si, že není vůbec možné, abych se ti líbil. Tak co mám ještě udělat. Ó, Pane, budu pracovat zadarmo, sloužit, kam mne pošleš, nebudu toho po tobě moc chtít, jen mi prosím řekni, co mám ještě udělat!“

Duch otroctví. Otrok, který se neustále bojí, že se jednoho dne svému pánu znelíbí, a tehdy přijde den, kdy se na něj jeho pán podívá s odporem v očích a řekne mu: „Tak, a teď mazej pryč. Tady pro tebe není místo.“ Otrok, který pracuje, namáhá se den za dnem, ale vše z jednoho motivu – „bojím se, že kdybych nepracoval, nemodlil se, nedělal to, co je dobré, že bych se Mu znelíbil“.

Líbí se Bohu takový duch? Nijak zvlášť. Ve skutečnosti jakákoli služba, která je konána v tomto duchu, Bohu hrozně smrdí. Proč?

Za prvé, snižuje Kristovo dílo na kříži. On zemřel, abychom my byli s Bohem smíření. Když jsem s někým smířený, není přece třeba už přinášet další oběti, další úplatky, abych si zajistil, že se na mne ten někdo nebude hněvat! Ano, Ježíš zemřel, abychom my, tak jak jsme, hříšní až do morku kostí, byli smířeni s Otcem právě dnes. Jak si tedy dovolujeme nosit před Boží tvář jakési „duchovní úplatky“, aby si nás vzal do přízně!

Za druhé, absolutně překrucuje Boží charakter. Podíváme se na to z druhé strany, abys pochopil, jaké to je pro Boží láskyplné srdce.

Otec se vrací z práce domů, ke svému rodinnému krbu, kde na něj čeká jeho manželka a děti. Doma už vrcholí přípravy na jeho příchod. „Rychle, Maruško, ještě to vyčisti, než přijde táta,“ šeptá malý Honzík, a třese se, že to nestihnou. „Honzíku, pohni sebou,“ volá maminka, a ušima kontroluje, jestli se už na schodech neozývají kroky jejího manžela. Ví totiž, že on chce mít vždycky všechno perfektní. Rychlým pohledem ještě zkontroluje kuchyň. Večeře je na stole, ani moc studená, ani moc horká, to by se mu mohlo líbit, děti umyté, podlaha vydrhnutá, nádobí uklizené, na lince se nic moc nepovaluje… no snad to bude dneska dobré.

Co ukazuje tohle myšlení? Když uvidíte v nějaké rodině takový styl myšlení, co si asi řeknete o otci? „Tyran,“ musí vám dříve nebo později splynout ze rtů. Ten, pod jehož vedením rodina takto přemýšlí, bude nejspíš pěkně puntičkářský tyran.

Pak ale si uvědom, prosím, co to dělá s Božím srdcem, když Ty takto přemýšlíš. Jak nesmírně jej to musí bolet! Ano, kdyby byl Bůh opravdu tyranem, mohl by mít zalíbení v servilní úctě své rodiny, ale je-li milující? Jak by něco takového mohlo nedrásat Jeho srdce? Jak by ho to mohlo nenutit k pláči? Jak by se mohlo stát, že by něco takového necítil jako facku do tváře?

Ale přesto, my takto jednáme, říkáme „Bůh nás miluje“, ale náš systém myšlení, a z něho vycházející akce ukazují něco úplně jiného!

Však přesto, jak je krásné, když je doma uklizeno, když je na stole večeře ve chvíli, když otec přijde domů! Jak je nádherné, když může milující se rodina zasednout ke společnému stolu, a u pokojného jídla spolu rozmlouvat. Copak je něco špatného na tom umýt všechno nádobí? Copak by si to i otec sám nepřál? Samozřejmě, že přál. Nevím jak vy, ale já se raději vracím do uklizeného domova, než do rozkramařeného doupěte.

Právě tak jsou krásné všechny naše „křesťanské povinnosti“, když je děláme z víry, v tom Duchu, o kterém hovořil Ježíš, ale právě tak jsou všechny Bohu odporné a smrdí Mu, když je za nimi tenhle duch otroctví.

Opakuji to ještě jednou, a kéž by se to vrylo do Tvého srdce tak hluboko, jak jen to půjde. Ne, opravdu tahle služba, jakkoli bude úspěšná, jakkoli na ní strávíš hodiny a hodiny času, opravdu není k ničemu! Bohu to smrdí! On to nechce! Vůbec se o něco takového nesnaž! Zapomeň na to! Vyžeň i nejmenší myšlenku na takové sloužení Bohu ze své hlavy!

Proč? Protože to bolí jak Tebe, tak i Jeho.

Jaký je tedy ten „Boží Duch“? Všimni si, co volá. Říká „Abba, Otče,“ a řečtináři tvrdí, že Abba je spíše „tatínku“.

„Tatínku…“

A já se ptám Tebe, co musí udělat malé dítě, aby se líbilo svému otci? Do půl roku se postavit na nohy a začít chodit? Ve čtyřech letech už umět malou násobilku a půlku abecedy? Do roku života říkat „táta“ a „máma“ jako když bičem mrská? Že když to bude umět, pak to bude tedy to dítě, které se nám líbí? Co by to bylo za rodiče!

Ne, ne, dítě se nám přece líbí, protože je naše!

A půjdu ještě dál. Kdo z vás se bude zlobit na dítě, že ještě v roce života rádo sunar? Že když se začíná učit chodit, že padá? Že když se učí mluvit, žvatlá občas pěkné nesmysly? Že ještě v pěti letech neumí číst a psát? Že v páté třídě ještě neumí integrály?

Jak byste se na něj za to mohli zlobit?

Jak by se něčím takovým mohlo znelíbit?

Stejně tak člověk, když se začíná učit chodit v novosti života, ó to je nadělení. Krmíte ho mlékem Božího Slova, ale ono ho pěkně vyprská po celé místnosti. Chcete ho učit chodit Duchem, ale ono co krok, to pád. Chcete ho naučit nevřískat tak vzpurně, když není po jeho, ale ani rákoska nepomáhá. Chcete ho naučit poslouchat, ale dítě že si to udělá po svém. Vzdáte to?

Nemyslím.

A když za vámi přijde, že ho něco bolí, řeknete „až budeš méně zlobivý“? Když se bude chtít tulit, povíte mu „ale ty jsi dneska poprskal maminku“? Když bude mít hlad, odmítnete je se slovy „najíst dostane ten, kdo byl dneska hodný“?

Ale ono jednou vyroste! A stejně i to nové stvoření bude růst, bude sílit, a bude se učit i chodit v novosti života, přemáhat hřích, ó ano, vládnout nad ním, a Bůh mu jednoho po druhém vydá jeho nepřátele, a položí mu je pod nohy. Jaké nepřátele? Vzdor, vzpouru, pýchu, svévoli, neposlušnost, a mám ještě pokračovat?

Ano, ono jednou vyroste. Tedy, pokud ho duch otroctví předtím nezadusí!

2. Co to znamená „v pravdě“?

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. (Ř 7:18)
Poznal jsem, můj Bože, že ty zkoumáš srdce a že máš zalíbení v přímosti. (1 Par 29:17)

Uctívání, přistupování k Bohu v pravdě, začíná tam, kde si tu pravdu sami připustíme a přiznáme. No ano, Bůh přeci ví, že Ty máš svůj hřích docela rád. Jemu je to jasné, není třeba to před ním nějak skrývat. Ano, On ti opravdu vidí do srdce, zná i úmysly a myšlenky srdce, ví, kdepak se dneska toulá, není třeba se před ním tvářit svatěji.

Ve skutečnosti je to úplně zbytečné.

„Ty, Bože, zkoumáš srdce,“ začíná David svou prosbu za svého syna Šalomouna na konci svého života, „a poznal jsem, že máš zalíbení v přímosti.“

Jak vypadá naše přímost?

„Pane, chválím tě, a děkuji ti za všechno, co jsi mi dal.“ Kde jsi, Bože, cítím se tak mizerně, zdá se mi, že jsi strašně daleko, a že se k Tobě vůbec nemohu dostat!
„Děkuji Ti za spasení, za to, že jsi za mne zemřel na kříži.“ Pane, jsem tak vyhladovělý. Když tě budu teď chvilku chválit a děkovat ti, dáš mi pak najíst, prosím?
„Pane, smiluj se prosím nad námi.“ Pane smiluj se prosím nad nimi.
„Požehnej nám prosím shromáždění.“ …a pak musím přidat koření, aby se to kuře pořádně upeklo…
„Prosím tě, Pane, za toho člověka, co mi šlape na paty, požehnej mu.“ Ó, Bože, odstav ho prosím tě z cesty, už to nevydržím!

Ptal se jednou malý synek kazatele: „Tatínku, proč se před kázáním modlíš?“
„Víš, já prosím Pána, aby mi dal dobré kázání.“
„A proč to tedy neudělá?“ zeptalo se dítě bezelstně.

A takové modlitby my si troufáme nabízet Bohu, který zkoumá srdce a cení si přímosti. Jak smutné. Děláme to právě proto, že Mu ve skutečnosti vůbec, ale vůbec nevěříme.

Co je na tom nejsmutnější je to, že náš Pán by byl přijal jednu každou z těch, které si myslíme ve svém srdci!

Ano, k některým prosbám by nám řekl své stanovisko, na některé bychom slyšeli jasné „ne“, a jinde by vzal naše srdce, a začal ho měnit. Ale přijal by je, reagoval by na ně!

Proč?

Jemu je jasné, jak jsme na tom doopravdy. Pavel říká „ve mně nepřebývá nic dobrého“. Ale o kus dál se raduje, že pro něj není žádné odsouzení, že Bůh je s ním!

Ale my tak nepřemýšlíme. Bůh chce být chválen právě dnes, v devět hodin ráno, budeme chválit. Budeme zpívat haleluja, myslet si umíráček, a doufat, že se Mu tak zalíbíme.

Říkáme si, že jsme od Něj již dlouho nic nedostali, myslíme si, že nás opustil, ale budeme mít plná ústa toho, jak jsme rádi, že na nás myslí, v bláhové naději, že snad právě kvůli této naší modlitbě, naší chvále, našim skutkům, by na nás mohl milostivě shlédnout.

Cítíš, jak z toho zase smrdí duch otroctví?

Vždyť jaké dítě se musí stydět před svým otcem hovořit a jednat upřímně? Jen to, které má otce za tyrana, kterému je třeba se „předtím nějak zalíbit“, „nějak si ho naklonit“.

Vidíš také, co se děje? Všechny ty modlitby, každá taková služba je přesně podle Písma, splňuje všechny vnější požadavky. Je to špatné Bohu děkovat? Ne. Je špatné jej chválit? Prosit o požehnání ve shromáždění? Milovat své nepřátele? Prosit o smilování? Ó, to vše je naprosto biblické!

Ale jak to smrdí, když to není ze srdce, jak je to Božím očím ohavné, když se snažíš vypadat biblicky, ale Tvé srdce je někde jinde.

„No jo, ale když Bůh to tak chce,“ zní okamžitá námitka.

A kdo Ti řekl, že to po Tobě chce teď? Neměl by Tě to spíš předtím naučit? Uvědom si, když Tebe Bůh začne měnit, jsi obyčejný hříšník. Miluješ hřích, ne že by ses z něj jen nemohl dostat, Ty ani nechceš, máš ho prostě rád! Často nevěříš Bohu ani půl slova, když Ti říká, že Tě miluje, Ty si myslíš svoje „no jo, to známe“. V srdci raší plevele, a i to maličké semínko je často pěkně zarostlé trním, kdejakou starostí, o které si Ty bláhově myslíš, že je dobré, aby tam rostla.

Tady chceš pěstovat ovoce? Teď hned?
No jo, ale ono to nejde!
Tak tam dáme aspoň nějaké umělé, vypadá to stejně…
Třeba do toho Bůh nebude kousat, aby to nepoznal…

„Ale takhle, s takovým strašnýma touhama v srdci, to před Něj přeci nemůžu! Bůh je svatý!“ křičí další.

Ano, a proto můžeš v plné důvěře doufat, že to nejhorší, co před Něj ve své upřímnosti přineseš, pěkně rychle odstraní. Smrdí Mu to mnohem hůř, než Tobě, bude to chtít mít rychle pryč.

Nicméně pokud nepůjdeš, pokud odmítneš toho Spasitele, kterého Ti Bůh poslal, aby s Tvými hříchy zatočil, pak pozdravuj v ohnivém jezeře, protože bez Něj tam zcela určitě skončíš.

„Jenže když budu úplně upřímný, pak nemám vůbec nic, co bych Bohu mohl přinést!“ durdí se třetí.

Ano, přesně o tohle Bohu jde, rozumíš tomu skoro správně.

Vypadá to „uctívání v pravdě“ hrozivě? Může být. Ale neznám krásnějších okamžiků, než když mohu před Bohem, který mne miluje, Bohem, který za mne umřel, kvůli mně si nechal do rukou vrážet hřeby, vylít své srdce.

Celé.
Bez výjimky.
Ano, je špinavé, ano i tam, kde On to předtím vyčistil, zase se něco uchytilo.
Jenže On je rád, tak si to přeje. Kdo jsem já, abych to dělal jinak?

3. Jak toho Bůh chce dosáhnout?

Nová smlouva se tedy někdy našim očím zdá být horší, než ta stará. Svědčíme „nová je lepší“, ale říkáme si „no jo, jenže požadavky jsou vyšší“. Jen pomysli! Dřív ses mohl rozvést, to už teď nejde. Dřív se trestalo až cizoložství, teď aby ses ani na holku nepodíval. Dřív tě trestali za vraždu, teď už i hloupá nenávist, nebo i bezdůvodný hněv se hodnotí stejně!

To je panečku výhoda!
Ale pár věcí se přeci jen změnilo.

Je hlubokým přáním Božího srdce, abych nyní, takový jaký jsem, čerpal hluboký pokoj a ujištění z toho, že se Jemu líbím právě tak jak jsem. Ne proto, že bych snad byl dokonalý, nebo že bych se tolik změnil, ale proto, že mne s ním smířil Ježíš.

Tedy už není nic, co bych mohl udělat, abych se Bohu zalíbil, jen ten jediný skutek – „věřit v Božího Syna“.

A toho Ducha nám do srdce dá, slíbil to. Koneckonců, jestli věříš Ježíše, už Ti jej dal.

Jen si prosím Tě nemysli, že teď vezme službu v tom starém duchu otroctví, když už Ti dal do srdce toho nového. Jen ať Ti na srdce nepřijde bláznivá myšlenka, že by ses před Ním měl dělat nějak lepší, než jsi, takových lidí On má na světě dost.

Ale srdcem zlomeným, tím Bůh nepohrdá…
Takové si vezme do svých dlaní, a bude ho měnit…
Sám.