Studnice

Kop, třísk, hovoří tiše krumpáče, když se zadírají zemi pod kůži. Kousek po kousku, krůček za krůčkem, rozbíjejí kameny, odkrývají hlínu, která by zemi chránila před krutým mrazem, zraňují, ničí. Chceme ti ublížit, jako by je země slyšela hovořit, přestože nikdy nic takového neřekli. Však jak si to má vysvětlit, když svými ostrými špičkami tepou do její kůže, rozdírají její kosti. Proč, proč, jako bych ji slyšel volat, vždyť já jsem jim dala život, nejsou snad i tito mými dětmi, nedávala jsem snad vzrůst stromům, které posloužily za jejich násady, a nechovávala jsem snad v útrobách tvrdost železa pro jejich ostří? Však kruté nástroje jako by si ničeho takového nebyly vědomy. Kop, třísk, prásk, dál se zadírají pod kůži, rozdírají, ničí.