Studnice

Jeden můj přítel mi před časem říkal, že mu chodí docela dost dopisů od lidí, kteří by chtěli doporučit nějakou církev. A že moc neví, jestli a jak má na podobné dotazy odpovídat. Říkal jsem si, nač to upejpání? Člověk do podobné situace potřebuje povzbuzení a navíc mám zato, že v tomhle případě lidé často opakují několik zásadních chyb – neví, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou.

Jenže pak jsem se dostal k človíčkovi, který řešil tu samou věc. Hledal církev. Společenství. Trápilo ho, že žádné stálé nemá. A já jsem viděl, že mu v danou chvíli nemám co říct. Že nic z toho, co jsem měl k danému tématu připravené v hlavě, nijak nepomůže téhle utrápené duši.

Chtěl bych tedy k danému tématu přistoupit s o něco větší dávkou pokory, i když si stále myslím, že je třeba o něm mluvit. Lidé dnes říkají: „Už žádnou církev, budu sám za sebe,“ – a mám zato, že dělají chybu. Navíc nemám žádný mustr ani deset kroků, kterak tu pravou církev najít. Ale rád bych poukázal na dvě hlavní chyby, které dnes v téhle věci lidé dělají, a snad i trochu povzbudil ty, kdo zrovna společenství hledají.