Studnice

Malá Ivette dokreslila obrázek a naposledy se na něj kriticky podívala. Zdál se jí skoro dokonalý. Vůbec jí nevadilo, že se malovat naučila teprve nedávno, vždyť to přeci dělala ráda. A pak, tohle byl docela určitě její táta. Černé vlasy a vousy, jiskřivé oči vždy plné veselí, však je taky udělala pořádně veliké. „Tati, podívej, co jsem ti namalovala,“ zahlásila důležitě, když se vevalila do tátova pokoje. „To jsi ty, víš?“ Táta se na obrázek podíval a v tu chvíli mu už vůbec nevadilo, že ho jeho malá dcerka právě probudila ze zaslouženého odpočinku. Vzal jí k sobě na klín, vážně jí poděkoval za krásný obrázek a dal jí pořádnou pusu na čelo. A malá Ivette zářila spokojeností a připadala si moc a moc důležitá. Vždyť ten obrázek se tátovi líbil.