Studnice

Vím totiž, že ve mně (to jest v mém těle), nepřebývá nic dobrého. (Ř 7:18)

Jednou jsem mluvil s člověkem, který zrovna procházel dost těžkou situací. A jak už to tak, když se nám věci sypou na hlavu, bývá, v srdci se nám vyrojí spousta pochybností o Bohu, Jeho spravedlnosti i lásce. „Prosím tě, odkud se to bere?“ ptal se mne ten človíček, zděšený z toho, co všechno se náhle začalo objevovat v jeho srdci a zachvacovalo ho to jako oheň.

Smál jsem se mu (v dobrém ovšem). „Ty nevíš?“ ptal jsem se. „Odpověď máš támhle v tom verši! To jsi ty!“ Ano, ty. Tvá stará, hříšná přirozenost. Sarx.

Když si uvědomíme, kdo říká slova v onom verši, užasneme asi ještě o trochu víc. Tohle „sebehodnocení“ pochází od apoštola Pavla, muže, který by klidně zemřel za lidi, co ho nenáviděli, s těmi, kdo ho ponižovali a měli ho za blázna, jednal tiše a mírně, těžkosti snášel, zlé neodplácel zlým. I on ale věděl, co je ve skutečnosti zač.

Podívali bychom se tedy společně na to, jak moc zkažená je naše stará přirozenost, jak je silná, jak to chce Bůh řešit, co máme dělat my a co se stane, když svou povinnost zanedbáme.