Studnice

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1:18)

Když přijde řeč na Boží hněv, míváme před očima jednu ze dvou nejčastějších karikatur Všemohoucího. Ta první si všímá chvil, kdy „ten strašný a krutý Bůh nařídil vybít celý národ“, či „poslal medvědice na ty ubohé výrostky, co se jen trošku posmívali“ a naprosto zanedbává trpělivost a lásku, lásku, která byla ochotná položit svůj život za ty, kdo ji křižovali. Není tedy pak divu, že při takovém pohledu je z Boha krutý tyran, nesnášenlivý nelida vyžívající se v mučení a trápení nebohých a vcelku nevinných lidí.

Ta druhá si zase všímá všech nádherných slov o lásce, ráda připomíná kříž i oběť, která na něm za nás dobrovolně visela, Boží láskyplné a cituplné nitro, něžnost a ochotu, ale zato věnuje pramalou pozornost událostem jako vypálení Sodomy a Gomory či zkáza Jeruzaléma, kdy matky jedly maso svých dětí. Přesto jednu i druhou věc učinil tentýž Bůh, spravedlivý i laskavý, hněvající se i odpouštějící, soudce i dárce milosti.

Podívali bychom se tedy společně na Boží hněv, proč se Bůh vlastně hněvá, na jaké věci se Bůh hněvá, jaký je Jeho hněv, letmo si něco povíme o Jeho soudech na Zemi a nakonec co s tím.