Poslat na e-mail
Letmý komentář ke Zjevení
„Křesťany lvům,“ nesl se onen pokřik toho léta opět římským impériem. Ani pod císařem Domiciánem se křesťané neměli o moc lépe, než svého času pod Neronem – i on je nechával pronásledovat, zabíjet a utlačovat a posílal je do vyhnanství.
Není divu, že se v onen čas neslo k nebesům mnoho tichého volání, proseb, zoufalých žádostí, a ano, také pochybností.
Jsou dvě, které v takových časech útočí na křesťanské mysli s obzvláštní zuřivostí. „Skutečně se to Bohu nevymklo z rukou?“ ptá se první, když se dívá, jak je Jeho lid rozháněn a ničen. „Má smysl žít svatý život, když výsledkem jsou jen potíže a těžkosti, které bych jinak neměl?“ naříká druhá a občas ve skrytu závidí svévolníkům, jak si pokojně žijí.
Právě do takových časů a takových otázek posílá Ježíš svému lidu list, který známe jako Janovo Zjevení.
Co je s podivem, posílá ho jednomu vyhnanci, kterého císař vypověděl na ostrov Patmos, vyhnanci, který na onom ostrově nakonec umírá, vyhnanci, kterého měl rád.
A dává odpovědi.