Poslat na e-mail

Cílová adresa *
Váš e-mail *
Poznámka
 
Captcha
Do pole prosím napište text z obrázku:
Fri 21. 12. 2007

Umdlévám

Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. (Ž 1:3)

„Ó ne, to nejsem já,“ povzdechne si mnohý křesťan, když si přečte Davidův popis. „Kéž by tomu tak bylo,“ zasteskne si, „ale já si spíše připadám jako poutník, který vždy ujde pár kroků a pak se zase zhroutí, jako muž, který na daleké cestě umdlévá, jako pouštní květina, která se vždy jen na chvíli otevře, když padne sprška vláhy, a pak zase zavře své listy, aby ji pálivé slunce nevysušilo. Jak daleko mám do stromu, který je stále zavlažovaný! Jak daleko mám do toho nést stále ovoce! Jak často se plácám jen tak na místě místo abych kráčel k nebesům! Jak často umdlévám!“

Proč tomu tak je? Spletl se někde Bůh? Nemyslím. Proč je tedy tolik zemdlelých? Mám za to, že tři hlavní příčiny jsou těžká břemena, kupa marnosti a otrocká dřina.

Umdlévám