Studnice

Padla noc, černá jako tuš vylitá na papír.

Už je slyším, jak zase jdou, přicházejí, i když je nechci ani vidět, jejich šeptání se line krajinou, voní jako smrt.

„Nevěřím,“ říká první, „že tě má opravdu rád. Kdyby měl, jak to, že jsi teď tak smutná. Kde, ó kde jen je jeho potěšení? Kdepak máš to povzbuzení pro skleslé? Kdepak že je ten, který si říkává Utěšitel? Ne,“ šeptá tiše, „nevěřím.“