Studnice

„Tak se vymáčkni, Immanueli!“ Celá skupina v naprostém zděšení sledovala, jak se Immanuel svíjí bolestí. To, co začalo jako pouhé úzkostlivé, hluboké nádechy, se změnilo v silné křeče a hyperventilaci. „Dostaň to ze sebe!“ volal jsem na něj.

Nakonec zařval: „Jsem Bůh!“

Vytasil jsem malý Nový zákon, který jsem s sebou nosil v kapse. Dnes ráno jsem zrovna četl dvacátou čtvrtou kapitolu Matoušova evangelia. Citoval jsem mu z ní: „Tehdy, když by vám někdo řekl: ‚Hle, zde je Kristus!‘, nebo: ‚Je zde!‘, nevěřte. Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené… Neboť jako když blesk vychází od východu a je vidět až na západ, tak bude i příchod Syna člověka“ (Mt 24:23, 24, 27).

Immanuelovo svíjení, křeče i zrychlené dýchání náhle ustaly. Klidně se mě zeptal: „A kde jste si tohle přečetl?“ Pověděl jsem mu to, hodil jsem mu přes celou místnost svou Bibli a vyzval ho, ať se přesvědčí sám. Celý další měsíc jsme Immanuela neslyšeli vydat jakýkoli zvuk nebo říct nějaké slovo.

Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb. (Ž 37:25)

Dnes se společně zkusíme podívat na rady jednoho starého muže do situace, která se nejspíš nepřihodí každému, ale pokud ano, tak je velmi, velmi nepříjemná, bolestivá a mnohdy i nebezpečná – když si na vás cíleně, dlouhodobě, svévolně a bezdůvodně došlápne někdo výše postavený a vy takové jednání nemůžete žádným poctivým způsobem zastavit.

Proč ale věřit radám nějakého staříka? Inu, protože ten stařík se jmenoval David a přesně takovéhle situace znal na vlastní kůži, leckdy z nich jenom s holou kůží unikl, a přesto o kůži nakonec přišel každý jeho protivník a Davidova hvězda stoupala výš a výš. Jen těžko se dnes dostaneme do těžší situace než David, na kterého si došlápl král Saul, v jehož moci bylo poštvat proti Davidovi celou mašinérii tehdejšího Izraele (a taky to udělal). A proto jsou jeho rady, jakkoli obyčejné se mohou zdát, rozhodně hodny alespoň kousíčku pozornosti.

Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.“ Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? (Iz 8:19)

V téhle oblasti jsem vyrostl odchován strašidelnými příběhy. „Takoví lidé si zahrávají s okultními silami,“ slýchával jsem ze všech stran svého křesťanského prostředí a většinou následovala nějaká Opravdu Strašidelná Historka. Třeba jak skupinka středoškoláků ze srandy vyvolávala duchy, no a pak je našli v pokoji všechny mrtvé. Však to znáte, všude krev a tak vůbec.

Dnes valné většině takových příběhů nevěřím ani co by se za nehet vešlo. Koneckonců, podobných vylomenin je dneska všude kolem jak naseto a strašlivé vraždy provedené nadpřirozenými bytostmi by jeden spočítal na prstech bezrukého. A i varování Bible v téhle oblasti se týká něčeho úplně jiného – ptá se nás tu na jednoduchou otázku: „Kam si jdeš pro radu, když máš velký problém? Koho se ptáš?“

Proto praví Panovník Hospodin toto: „Jakože jsem živ, přísahu mou, kterou pohrdl, a smlouvu mou, kterou porušil, uvalím na jeho hlavu.“ (Ez 19:18)
S Boží pomocí budeš věrně a opravdově zvěstovat Boží slovo, zachovávat Ústavu AC a Řád AC, věrně a nestranně konat pastýřskou službu? (slib pastora, Řád AC)

Mám ještě v živé paměti, jak Rudek Bubik kázal na onen verš z Ezechiele. Smlouvu mou. Přísahu mou. Víte, co to bylo za smlouvu? To byla smlouva, kterou judský král Sidkijáš uzavřel s babylonským králem, jenž toho času dobyl Jeruzalém a většinu judských velmožů v čele s králem odvedl do zajetí – a na jejím základě se Sidkijáš stal judským králem. Nicméně uzavřel ji za tísnivých okolností a pod nátlakem. Pokud by tedy z Božího pohledu bylo legální nějakou smlouvu porušit, tak tuhle – s bezbožným králem, učiněnou pod nátlakem, dělající z Izraele loutkové království. Bůh na to však zřejmě měl jiný názor. Porušil jsi smlouvu mou.

Ústava AC je dokument, který Apoštolská církev uzavřela před státem a dobrovolně se zavázala k jeho dodržování. AC má také se státem smlouvu, kterou pokud vím stát svědomitě plní. Co se však AC týká, její Ústava je takový trhací kalendář – porušuje se poměrně často a nikoho z vedení to patrně příliš netrápí. Dokonce jsem od jednoho bratra slyšel, že mu některý z vedoucích řekl, „že se to přece dělalo jen pro stát“. Obávám se ale, že Boží názor bude i tady stejný. Porušili jste přísahu mou.

Pane Bože, nač tak zhurta?
Vždyť máš jablek víc jak sultán!
Had to taky myslel dobře,
nevěřil bys milé kobře?
Promluvte si blíže, zblízka,
vyjasněte stanoviska!
Necháte snad hrůzy dštění,
vždyť jde jen o nedorozumění.

Poslyš, Dejve, Saule, hochu,
přemýšlejte aspoň trochu!
Hodil kopím, to je toho!
A že dvakrát? Dej si pohov.
Kdybyste si spolu sedli,
promluvili, něco snědli,
zjistíte, že nic to není,
než malinké nedorozumění.

Jsem skaut. Nebo jsem aspoň býval. To mimo jiné znamená, že jsem minimálně jednou měsíčně chodil na výpravy a v létě jezdil na tábor. Na táboře, milé děti, zkrátka nemáte k dispozici veškeré pohodlíčko, na jaké jste možná zvyklí doma – spíte na dřevěné pryčně ve spacáku, jídlo se vaří v polní kuchyni a papá z ešusů, na záchod musíte na latrínu a občas jste delší dobu špinaví a zpocení a nejde s tím nic dělat – ale zato má tábor jiné výhody.

Když jsem trošku povyrostl, začali jsme s ostatními rovery (starší skauti) jezdit na puťáky, což je, milé děti, ještě o něco drsnější záležitost. Pamatuju se na svůj první puťák. Neměl jsem dobré boty a já bloud jsem si jako obvykle nabalil spoustu záložního oblečení (no co kdybych zmoknul, že). A pak jsem na kopcích málem vypustil duši. Bolely mě nohy a batoh byl tak těžký, že jsem myslel, že chcípnu nebo budu muset potupně skončit dřív a jít někde na vlak. Večer jsem byl utahaný jako pes. Ale došel jsem.

Milý deníčku, tak ti mě dali do kázně. Prý jsem utrhač neboli moderně česky pomlouvač.

Napsal jsem totiž o pastorovi svého sboru, že lhal (což udělal, a to nikoli v nějaké bezvýznamné věci; navíc přidal ještě pár dalších lží v průběhu celého procesu „řešení“). Dále jsem o něm prohlásil že používá křivá obvinění (což také udělal a nejen v mém případě). A navíc jsem použil poměrně expresivní výraz „odporné praktiky“ pro popis jednání, kterému byli vystaveni v podstatě všichni lidé, kteří rozhodně nesouhlasili s plánovanými Kurzy Alfa v našem sboru (myšleno to bylo ve smyslu „jednání, které se mně a věřím i Bohu hnusí“; opět se jednalo především o haldu nepodložených obvinění a výčitek nahrnutých na hlavu dotyčných lidí, společně s poměrně nevybíravými výzvami k opuštění sboru, kde tito lidé leckdy prožili půlku života).

Takže deníčku, pokud tě zajímají podrobnosti, najdeš v příloze jednak elaborát čtený při příležitosti mého káznění (zde), a také poslední dopis odeslaný v této věci starším, doplněný o pár poznámek, které vyplynuly z rozhovorů se dvěma lidmi po odeslání dopisu (zde). A protože se s tím vším pojí ještě pár dalších otázek, které většinou začínají na „proč“, pokusím se ti je vysvětlit.

„Á, už jste konečně tady, říkal jsem si, kdy asi přijdete. Tak šup, šup, sundejte si kabáty, večeře je na stole.“
Obličeje chlapců, od nejstaršího vytáhlého čahouna po nejmladšího benjamínka, trochu zrozpačitěly. „Víš, tati, my nemáme moc času.“
„Ale no tak, vždyť vás v poslední době vídám tak málokdy. Aspoň na chvilku si odpočiňte a jestli budete potřebovat s něčím pomoct, můžeme to probrat po večeři.“
Další rozpačité pohledy a krčení rameny. „Ale tati,“ leze z nejstaršího jako z chlupaté deky. „To ty jsi nám přece dal tu zprávu, kterou chceš, abychom předávali ostatním, a ještě tolik lidí ji neslyšelo. A tolik věcí je třeba udělat a změnit.“
Ostatní hlavy souhlasně přikyvují, nepokojné ruce už už otevírají dveře na ulici a malý Pedro tiše míří do komůrky, kde se chlapci po celý den jeden po druhém věrně střídají.
„Je to přece, tati, pro tvoji slávu,“ dodá nejstarší s jiskřičkou naděje v očích a chystá se k odchodu.

A větry budou vát a muži bojovat
a vlnobití pokloní se krásné Loreley.

„Ty už jsi doma, tati?“
„V celé své kráse. Ale ty vypadáš nějak posmutněle, synku.“
Ticho.
„Copak? Pořád přemýšlíš o Trudi?“
„Jak tohle víš? Neřek’ jsem ti ani slovo!“
„Inu,“ pousmál se táta, „jednak jsi hloupý, když si myslíš, že se v takové malé díře jako tady něco utají. A kromě toho, jestlis nezapomněl, máš ještě sestru.“
„Výjimečně upovídanou,“ ucedil mládenec znechuceně.
„Možná. Ale kvůli čemu se trápíš?“
„Víš, já ji mám celkem rád a je mi s ní dobře,“ mladík sklopil oči k zemi, „ale…“
„Ale není to žádná Loreley, viď?“ zaznělo po chvíli do trapného ticha.
„Ne, není.“ Tohle znělo zahanbeně.
„Já jsem Loreley znal, a když o tom tak přemýšlím,“ pousmál se, „i ty jsi ji viděl.“
„Jak to myslíš znal?“ vyhrkl chlapec. „Copak to není jen legenda?“
„Ale jistěže je. Jenže ta legenda i všechny ty písně byly pro jednu skutečnou, žijící osobu. Pro děvče. Pro ženu. Pro Loreley. A tu jsem znal.“

Když máme ty Vánoce…

Ale popořádku. Je tomu už nějaký ten čas, co mě pár lidí žádalo, jestlipak bych nenahrál pár svých písniček či překladů pro potěchu ucha a duše a tak vůbec. Cvičení a následné nahrávání zabralo nakonec mnohem víc času, než jsme původně počítali, ale nahrávky jsme nakonec spáchali a že budou ty Vánoce, můžete si je zde stáhnout. Předem upozorňuji, že jde o první pokus něco takového vytvořit, tedy rozhodně nečekejte nic moc světoborného – ale písničky jsem vždycky mnohem raději hrál pro radost než pro výkon, a radost to někomu bezesporu udělat může.

Vřelé díky Danovi Zemanovi z TWR za spoustu trpělivosti při zvukařské práci s neznalými amatéry.