Vítej, poutníče. Odlož si svou hůl a setřes prach ze svých šatů, tady si můžeš odpočinout. Kéž by se Ti tyto stránky staly takovou studnicí vody živé, abys mohl pít a už nikdy nemít žízeň. To bych Ti z celého srdce přál.


28. 3. 2014

Co máš, co jsi nedostal?

Lukáš Makovička, Ostatní
1977x přečteno

Nesmím přijít nepřipravený. Už ani nevěděl, jestli spí nebo bdí, co je skutečnost a co jen sen. Horečka vystoupala vysoko nad jakoukoli únosnou mez. Věděl, že se kolem něho míhají sluhové a služebné, přikládají mu cosi na rozpálené čelo, že se u jeho lože střídají zaklínači a každý zkouší své kejkle, občas zaslechl matčin ustaraný hlas a tichou odpověď Anchesenamon, ale vše mu splývalo v jeden dlouhý, zmatený a šílený sen.

Neví, co mají dělat, probleskovala mu horečnatými stavy jediná myšlenka. Neví, co se mnou mají dělat. Umřu tady. Nedokážou mi pomoct. A pak přísný hlas babičky Teje: „Nesmíš přijít nepřipravený.“

Ne. Nepřijde. Až položí na Anupovy váhy vše, co si přinese s sebou, uslyší Usire velikou ránu, jak jeho miska narazí na zem – i kdyby tam ten starý šakal položil místo peříčka kámen.

Jen nesmí zapomenout na nic důležitého…

Co máš, co jsi nedostal?
28. 3. 2014

Výprava do Vyšších Hádanic

Lukáš Makovička, Ostatní
1659x přečteno

Kristýnka ležela v posteli a měla opravdu špatnou náladu. A to se na dnešní den tolik těšila. Maminka svolila, že k ní smí přijít na návštěvu její nejlepší kamarádka Julie a budou si spolu moci celé odpoledne hrát.

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Kristýnka jen na chvilku odběhla z pokoje, aby vyžebrala nějakou sladkost od maminky, a Julie si pro sebe mezitím zabrala jejího oblíbeného plyšáka Pufa.

„Ale s tím jsem si hrála já,“ vykvikla, jakmile ho uviděla v Juliinných prackách.
„Jenže jsi ho položila a odešla jsi pryč,“ opáčila neméně pohotově Julie.
„No to je tedy skvělé,“ ucedila Kristýnka a nasadila svůj nejublíženější obličej, „tak já si na chvilku odejdu a ty mi ho hned sebereš. To jsi teda pěkná kamarádka.“

Výprava do Vyšších Hádanic
Út 18. 6. 2013

Dobyvatel města

Lukáš Makovička, Ostatní
2149x přečteno

Jedním z nejlepších vojevůdců Gileadu v době největšího rozmachu říše byl Iverin řečený „Pouštní zhouba“. Jeho pouštní tažení vešlo do dějin jako legendární. S poměrně malou jednotkou nastražil sérii léček na mnohem větší rábskou armádu a po jejím naprostém rozprášení pochodoval den a noc a těsně před úsvitem znenadání přepadl Rist. Přední řady jeho vojska byly prý oblečeny do rábských uniforem a za mlžného jitra si obránci rozdíl uvědomili příliš pozdě. Říše se tak vyhnula dlouhému obléhání s velmi nejistým výsledkem. Ohledně jeho role při obléhání Rábu však panují mezi historiky rozpory…

„Je to rapl,“ seržant Nob si uplivnul do písku a úkosem pohlédl na zelenáče, který zůstal stát s otevřenými ústy. „Jednou nás všechny zabije, uvidíš.“
„Pane, se vší úctou…“ začal Danu.
„Nech si ty pány, cucáku,“ přerušil ho Nob. „Za chvíli spolu budem polykat písek a cedit krev, tak si můžeš zdvořilosti odpustit. Pro tebe Nob. Esli trváš na hodnostech, tak seržant Nob.“
„Seržante,“ opáčil po chvíli trapného ticha Danu. „Iverin má v říši tu nejlepší pověst. Všichni říkají, že to, co udělal u Ristu a předtím, bylo naprosto geniální.“
„Ale jó, vo tom žádná, chlapče,“ seržant mávnul rukou a začal se hrabat v batohu. „Chytrej, to von je. Jako pouštní kočka. Ale je to rapl. Myslí si, že vyhrávat je ta nejdůležitější věc na světě a že musí vždycky vyhrát právě on – a to nás jednou všechny zabije.“

Dobyvatel města
29. 3. 2013

Existují víly?

Lukáš Makovička, Kázání
3455x přečteno

Nedávno jsem narazil na jeden ateistický článek zabývající se otázkou Boží existence. Jeho autor argumentoval následovně:

Věřící říkávají, že přece nebylo dokázáno, že Bůh neexistuje – a proto, proč v něj nevěřit. Problematičnost této úvahy snad nejlépe ukazuje tzv. vílí argument. Víme jistě že neexistují víly? Je to dokázáno? Lidé v existenci víl dost dlouho skutečně věřili (viz. wiki). Co se stalo, že v jejich existenci věřit přestali? Jaký důkaz jejich neexistence se objevil?

Odpověď je jednoduchá: neobjevil se žádný důkaz jejich neexistence. Jak začal ve společnosti nabývat na významu racionální přístup ke světu, lidé si začali uvědomovat, že vlastně neexistují žádná hodnověrná svědectví o existenci víl (ačkoliv neověřená svědectví existovala). Neexistují po nich žádné stopy, nepotřebujeme je k vysvětlení žádných jevů či úkazů – a logický závěr z toho byl a JE, že tedy víly s největší pravděpodobností neexistují. S absolutní jistotou to však vlastně dodnes nevíme…

Nevím, jestli si toho je autor vědom, ale používá Čapkovu figuru zápasu perem č. 6 jménem „hastroš“: Místo odpůrce, jaký skutečně je, se podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Osobně by mne nikdy ani nenapadlo uvádět podobný argument v otázce Boží existence. Pokud si pročtete Bibli, nikde tam nic takového nenajdete. Kromě toho jaksi vychází z nevyřčeného axiomu, že důkazů pro existenci víl je asi tolik, kolik je důkazů pro existenci Boha – což je tvrzení velmi hrubě nepravdivé.

Rád bych tedy přispěl pár poznámkami k otázce „dokazatelnosti“ Boží existence – podle toho, co vidím, co jsem slyšel a co znám. A možná dojde i na víly.

Existují víly?
22. 2. 2013

Princip pokladu

Předkládám první kapitolu z knihy Randyho Alcorna, Princip pokladu, která se věnuje biblickému učení o dávání a majetku. Knihu se dvěma menšími výhradami (které uvádím na konci) vřele doporučuji k přečtení, neb spoustu ze zmíněných věcí si dnes skutečně potřebujeme připomínat. Lze ji zakoupit například v e-knihkupectví Abdiáš.

Člověk, který dá druhým to, co si nemůže udržet, aby získal to, co nemůže ztratit, není blázen. (Jim Elliot)

Žid z prvního století jde sám, za horkého odpoledne, s holí v ruce. Ramena shrbená, sandály zaprášené, šaty promáčené potem. Ale nezastaví se, aby si odpočinul. Ve městě ho čeká naléhavá záležitost.

Odbočí do pole, aby si zkrátil cestu. Majiteli pozemku to nevadí – pocestní to mají dovolené. Pole je hrbolaté. Aby udržel rovnováhu, zarazí hůl do hlíny.

Buch. Hůl narazí na něco tvrdého.

Zastaví se, otře si čelo a znovu bodne do země.

Buch. Něco tam je a nebude to kámen.

Princip pokladu
Út 19. 2. 2013

Nemůžu si odpustit

Lukáš Makovička, Kázání
2790x přečteno

Třináctiměsíční manželství Carla a Sally bylo vždycky přinejlepším vratké. Jednoho dne Sally zjistila, že je těhotná. Nechtěla přerušit svou kariéru právničky a také se obávala mateřství, takže šla potají na potrat. Když to Carl o rok později zjistil, vybuchl a odešel z domu. Nakonec se rozvedli.

Sally potkáte o pět let později. Mezitím uvěřila v Ježíše Krista. Ale pořád zápasí s jednou zásadní překážkou. „Vím, že mi Bůh odpustil, že jsem zabila své dítě,“ vysvětluje, „ale já prostě neumím odpustit sama sobě.“ Co byste jí řekli?

Vypůjčil jsem si úvod z malé knížečky od CCEF na stejné téma, ale dál už budu pokračovat sám. Tahle otázka totiž vůbec není neobvyklá a umí být velmi bolavá. Chtěl bych na Sallyině příkladu ukázat, že ona ani nikdo jiný na zemi nemá problém si odpustit, s čím má Sally skutečný a vážný problém, jak ho ona i mnoho jí podobných lidí na zemi zkouší řešit – a nefunguje to – a nakonec, jak ho řešit má.

Nemůžu si odpustit
Út 19. 2. 2013

Jak najdu tu správnou církev?

Lukáš Makovička, Kázání
2712x přečteno

Jeden můj přítel mi před časem říkal, že mu chodí docela dost dopisů od lidí, kteří by chtěli doporučit nějakou církev. A že moc neví, jestli a jak má na podobné dotazy odpovídat. Říkal jsem si, nač to upejpání? Člověk do podobné situace potřebuje povzbuzení a navíc mám zato, že v tomhle případě lidé často opakují několik zásadních chyb – neví, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou.

Jenže pak jsem se dostal k človíčkovi, který řešil tu samou věc. Hledal církev. Společenství. Trápilo ho, že žádné stálé nemá. A já jsem viděl, že mu v danou chvíli nemám co říct. Že nic z toho, co jsem měl k danému tématu připravené v hlavě, nijak nepomůže téhle utrápené duši.

Chtěl bych tedy k danému tématu přistoupit s o něco větší dávkou pokory, i když si stále myslím, že je třeba o něm mluvit. Lidé dnes říkají: „Už žádnou církev, budu sám za sebe,“ – a mám zato, že dělají chybu. Navíc nemám žádný mustr ani deset kroků, kterak tu pravou církev najít. Ale rád bych poukázal na dvě hlavní chyby, které dnes v téhle věci lidé dělají, a snad i trochu povzbudil ty, kdo zrovna společenství hledají.

Jak najdu tu správnou církev?
Út 8. 1. 2013

Amnestie

Tak nám na Nový rok vyhlásili amnestii. Prezident Václav Klaus k výročí vzniku republiky propustil z vězení lidi, kteří se provinili menšími přečiny či už byli značně pokročilého věku, a zároveň zastavil trestní stíhání u lidí, jejichž soud se táhne více než 8 let.

Obvykle se příliš nevyjadřuji k „právě aktuálním“ událostem (i když si na ně samozřejmě také „dělám názor“), neb víte, za půl roku si to budou nejspíš pamatovat hlavně ti omilostnění (jak to taky má být) a současná bouře ve sklenici vodky bude dávnou minulostí. Ale jednak se mi upřímně hnusí naprostá většina toho, co se kolem celého rozhodnutí v různých článcích rozpoutalo, a pak se část oné kritiky týká přímo jádra věci, kterou z celého srdce miluji – milosti. Takže protentokrát udělám výjimku.

Amnestie
St 21. 11. 2012

Ekonomika: Co bylo, co bude

Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. (Ga 6:7)

Byla krize. Je krize. Bude krize. V současnosti už sice neslyšíme tolik komentářů typu „krize přišla“, ale přesto lidé tak nějak cítí, že co se ekonomiky týká, zdaleka není všechno v pořádku a kdoví, co nás čeká v budoucnosti. Bude krize? A jak ji řešit? Státe, pomoz! Jedno by nám mělo být jasné – nejde o žádný „blesk z nebe“, žádnou náhlou katastrofu jako povodeň či zemětřesení, na kterou bychom neměli žádný vliv, je to něco, co jsme dlouhou dobu zasívali a teď to sklízíme a ještě sklízet budeme.

Podívali bychom se zběžně na čtyři hlavní příčiny „ekonomické krize“. Doufám, že se mi celou věc podaří vysvětlit dost polopaticky, abyste pochopili, že ačkoli se celá věc jeví (zvláště při pohledu na všechny ty ekonomické komentáře) velmi složitá, když se člověk podívá na jednotlivé způsoby lidského jednání a jejich nutné důsledky, postačí nám i obyčejný selský rozum, abychom zjistili, co se tak zhruba bude dít a také si jasně uvědomili, že ještě určitě bude hůř. Nakonec bychom se podívali na to, co mají všechny čtyři příčiny společného.

Ekonomika: Co bylo, co bude
St 7. 11. 2012

Otisky

Lukáš Makovička, Ke stažení
2105x přečteno

Kdo rozsévá bezpráví, sklidí ničemnost. (Adonajova Písma, kniha Mudrosloví, 22. kapitola)

Čtyři jara po Zúčtování je země zchudlá a zbavená iluzí. Innion, nejsilnější říše široko daleko, kde dřív lidé, elfové i okřídlení faeri žili svorně, pokojně a v blahobytu, se už jen zuby nehty drží zbytků zašlé slávy a chce si je udržet za každou cenu.

Jenže trhliny se dál rozevírají a „každá cena“ zkrátka může být příliš vysoká.

Jedno má však i říše na sklonku své cesty společného s jakoukoli jinou – také se skládá z duší a osudů. I Innion má své pravdomluvné a lháře, své pokrytce a přímé, své vrahy a oběti, své okřídlené bez křídel, poctivce, jejichž poctivost se tříští pod tlakem okolností, prohnilé politiky a pláště ve větru, povaleče, z nichž někteří jeho pád nepřežijí a jiné přetaví a překová, i malé tiché v zemi…

A má stále nejméně jednoho plačícího. Který ví, kde končí cesta, po které Innion tolik jar kráčí.

A že tentokrát je už Adonaj nechá vypít kalich až do dna.

Jeden človíček mi před časem říkal, že bych prý měl napsat knihu. Tohle nejspíš nebude přesně to, co měl onen bratr na mysli, ale už je to dost dlouhé na to, aby se tomu dalo říkat kniha. Je ke stažení v příloze ve formátu doc nebo mobi.

Otisky